Spolumajitel fitcenter Jiří Vilímek: Když jsme šli vymalovat zavřenou posilovnu, lidi na nás volali policii, že cvičíme
Zpráva o v podstatě okamžitém zavření podniků zastihla Jiřího Vilímka při tréninku. Jakkoliv tento spolumajitel a manažer dvou pražských fitcenter, poradce podnikatelů působících v oblasti fitness a mnohonásobný vítěz mezinárodních soutěží v kategorii men’s physique ve Spojených státech i v Evropě vede své podniky s maximální péčí a finančními rezervami, opětovné vládní restrikce na boj s koronavirem už začínají jeho provozovny ohrožovat. Jak řekl v rozhovoru pro deník FORUM 24, vládní restrikce chápe hlavně jako prostředek k ochraně lidí z rizikových skupin, pro jejich překotné vyhlášení po měsících nečinnosti vlády ani pro její netečný postoj k podnikatelům a živnostníkům ale pochopení nemá.
Jak jste přijal aktuální opatření vlády na zpomalení pandemie koronaviru?
Zavření fitness center ze dne na den vypovídá o určitém chaosu. Jak obava z nemoci, tak i nejistota ohledně možných omezení se projevuje i na klientech, což je znát i na provozu fitness. Sám netuším, jestli aktuální omezení potrvá „jen“ těch avizovaných 14 dní, či se protáhne přes Vánoce. Nejsem lékař, takže si toto opatření nedovoluji zpochybňovat a chápu, že je třeba chránit lidi z rizikových skupin. Zároveň získávám určitou představu o situaci jednak tím, že ve dvou fitness centrech máme i díky jejich velké ploše poměrně hodně klientů a jednak i prostřednictvím dalších stávajících či budoucích majitelů fitness, s nimiž jsem v kontaktu, protože jim přednáším a školím je. Shodli jsme se na tom, že jsme nezaznamenali žádný výrazný výskyt případů ve fitness sektoru, právě naopak, což také potvrzuje informace lékařů o tom, že sportující lidé se nenakazí tak snadno jako ti pasivní. S ohledem na to patří sektor fitness k těm méně rizikovým a překotné zavření provozoven mi nedává smysl.
Zřejmě jde o důsledek toho, že o trendech šíření nákazy dodnes chybí podrobnější informace a vláda jednoduše předjímá, že se ve fitness centrech setkávají lidi a nemoc si tím pádem mohou předat.
To mám právě na mysli. Informace o tom, kde, kdo, kdy a jak se nakazil, chybí. A my se tady zabýváme oblastí, kde se setkávají lidé, kteří aktivně zvyšují svou odolnost. Nemluvě o tom, že provoz udržujeme v maximální čistotě, klienti používají na strojích ručníky, k dispozici je dezinfekce, a kdykoli bylo nějaké nařízení včetně dřívějšího přechodného uzavření sprch, které odradilo část klientů, dodrželi jsme je, takže s námi určitě je řeč.
Vláda vás nicméně ze dne na den zavřela. Jaké prvotní starosti vám vytanuly na mysli v situaci, kdy příjmy stojí a většina nákladů pravděpodobně zůstává?
Musíme platit nájmy, stejně jako platy recepčních a trenérů, které nechceme propouštět, protože najít kvalitní personál a vyškolit ho není samo sebou a ti lidé zásadně ovlivňují to, jak naše fitness centra fungují a jaká je v nich atmosféra. Proto jsme si je také udrželi už při minulých opatřeních. Kromě toho běží úvěr, který máme na druhé, letos otevřené provozovně, protože ta nebyla právě nejlevnější – naopak, sídlí v architektonicky zajímavé budově v bruselském stylu, čemuž odpovídá
i nájem, a vybavili jsme ji jedněmi z nejlepších strojů na trhu. Podotýkám, že naši pobočku jsme otevřeli sice v létě, smlouvy a stavební povolení k ní jsme ale podepisovali v lednu, kdy jsme o vznikající pandemii neměli ani tušení a s velkým předstihem jsme objednávali i vybavení.
Nejsme takoví střelci, abychom si na vše brali úvěr, na druhé fitness jsme měli z velké části našetřeno, teď ale v součtu čelíme velkým ztrátám. Pro nás je to úplné zastavení, protože ani v režimu podle původního návrhu, který předpokládal omezení počtu lidí v prostoru, bychom se neuživili. Permanentky, bar, kurzy, semináře, skupinové lekce, dětské judo, trénink florballové reprezentace – to všechno teď stojí.
Ale nepoloží vás to.
Nejsme podnikatelé, kteří hned oznámí „je Covid, končíme“. Měli jsme rezervy, které už jednou přišly vhod, když nás tu vykradli nebo když město kvůli potrubí nadlouho rozkopalo přilehlou ulici. Vzhledem k tomu, co už ale letos máme za sebou, jsme pod velkým tlakem. Fitness musíte pořád posouvat dál, průběžně jsme přikupovali stroje, měnili čalounění, pořizovali nové vybavení a rozšiřovali prostory. Jakmile to přestanete dělat, do 6 let je všechno zničené. V tomhle ohledu už nás ta situace ohrožuje a vím, že v branži zdaleka nejsme jediní.
Na čtvrteční tiskové konferenci ministra zdravotnictví padla informace o tom, co vše se od následujícího dne, resp. od pondělí nebude smět, ale už nezaznělo nic o způsobech, jak tento stát zmírní dopad svých rozhodnutí na podnikatele a živnostníky. Postrádal jste to tam?
V podstatě ne. Ne, že bychom posledně nežádali o nějakou kompenzaci, byli jsme v kontaktu s jednou advokátní kanceláří, která zastupovala zájmy provozovatelů fitness center u státu, ale nic jsme nedostali, v půlce té administrativy jsme to vzdali. Nevím, jestli vůbec s něčím přijdou tentokrát a v podstatě ani nic neočekávám. V pořádku to ale rozhodně není. Respektuji, že je tu rozhodnutí zavřít některé podniky, protože musíme chránit lidi z rizikových skupin, ale dodávám, že za to má být odškodnění. Dnes už vím, že první vlna představovala pro některá fitcentra konec činnosti a ta, která vydržela, se s následným poklesem klientely potýkají dodnes. Komora fitness center mluví o 50procentním poklesu tržeb, v našem případě je to asi třetina. Ubylo lidí a také se více prodávají jednorázové vstupy na úkor permanentek, o které kvůli nejistotě z dalšího vývoje není takový zájem jako dřív. Stejně tak ubývají klienti i trenérům.
Vaše zmínka o rezignaci na pomoc státu za ztráty během minulé vlny potvrzuje slova jedné účetní, v níž ten nesmyslně komplikovaný systém poskytování pomoci budil spíše podezření, jestli se jím jeho strůjci nepokoušejí žadatele odradit tak, aby si uprostřed cesty řekli, že je v podstatě lepší o nic nežádat. Vystihuje to tedy i vaši zkušenost?
Přesně tak to je. Doufali jsme, že by pomoc mohla být, vláda se tak tvářila a činila jakési kroky, nakonec z toho ale byl jen zdlouhavý proces komunikace s účetní, advokátkou a úřady, který k ničemu nevedl. Připouštím ale, že ti průbojnější a agresivnější se mohli něčeho dobrat, my nad tím ale nakonec mávli rukou, takže efekt pomoci státu byl pro nás zatím nulový. I kdybychom se ale nakonec něčeho domohli, pomoc by se vztahovala jen na šest týdnů, po které jsme museli mít zavřeno. Ztrátu za dobu, kdy platila povinnost nosit při cvičení roušku a byl omezen vstup do šaten a sprch, by stát beztak nekompenzoval. Což bylo znát a projevilo se to na značném poklesu návštěvnosti. Tato podoba „zmírnění“ opatření na mě působila jako určitá zadní vrátka, kterými se stát jistil před dalšími případnými nároky podnikatelů a živnostníků na kompenzace.
Jak jste strávili těch 6 týdnů, když bylo zavřeno posledně, a už tušíte, co budete dělat nyní?
Uklízeli jsme, celé fitness jsme vymalovali, vydezinfikovali, čistili jsme koberce, rozebírali jsme stroje kvůli údržbě, a jak jsme venku měli stát tři auta, některým lidem to nedalo a zavolali na nás policii. Dvakrát na nás přijeli, říkali: „Nezlobte se, přijeli jsme se podívat, někdo vás nahlásil.“ Jenže my všichni byli v práci, s personálem asi 6 lidí, lezli jsme tu po štaflích, takže se nám jen omluvili a zas odjeli. A za týden se to celé opakovalo.
I v následujících týdnech budeme uklízet a malovat. Zaměstnanci s tím opět chtějí pomoci, je na nich vidět, že si práce považují. Sám mám spoustu žádostí o práci recepční a trenérů, což bude souviset i se situací v cestovním ruchu.
Jak na zavření fitness reagovali klienti?
Chodí za mnou a ptají se: „pane Vilímku, už víte, jak to bude? Zavřou nás?“ Další mě ujišťují, že budou chodit, i kdyby byly zakázané sprchy a museli by cvičit s rouškou, to jsou zas ti úplní nadšenci, ale i různí závodníci, kteří se u nás připravují a na cvičení jsou doslova závislí. Je to složité, ale chtěl bych jasně říct, že chápu smysl těch omezení, a především nutnost ochránit lidi z rizikových skupin. Hlavně proto jsme dodrželi všechna omezení a budeme je respektovat i dál.
